V Moskvě žádné dělostřelecké granáty nevybuchují. Město neobklíčily žádné cizí jednotky. Každodenní zážitky Moskevců nejsou ničím v porovnání s hrůzami na Ukrajině. Na první pohled život dokonce vypadá normálně: magistrála Sadovoje kolco je jako vždy ucpaná a z nedaleké stanice metra se hrnou davy lidí, popisuje moskevský korespondent zpravodajského serveru BBC Steve Rosenberg.
Ruští komunisté a komunističtí stoupenci drží zástavy a portréty Vladimira Lenina během pochodu k Mauzoleu zakladatele Sovětského svazu Vladimíra Lenina u příležitosti 152. výročí jeho narození na Rudém náměstí v Moskvě.
Ve skutečnosti by se však v Rusku dalo jen máloco označit za normální. Vše normálně skončilo 24. února, kdy ruský prezident Vladimir Putin nařídil svým vojákům vpadnout na Ukrajinu v rámci své „speciální vojenské operace“.
Zažil jsem komunistické Rusko. Žil jsem v postsovětském Rusku. A teď se nejrozlehlejší země na světě znovu proměnila. Dovolte mi, abych vás vzal na prohlídku „Ruskem speciální vojenské operace“.
Nasedám do auta a jdu do supermarketu. Ze zvyku zapínám rádio, naladěné na frekvenci 91.2 FM – kdysi na ní vysílalo rádio Echo Moskvy. Byla to jedna z mých nejoblíbenějších stanic, spolehlivý zdroj aktualit a informací.
V posledních týdnech však byla všechna nezávislá média zablokována nebo zrušena. Na známé frekvenci nyní vysílá státní stanice Sputnik, která podporuje ruskou ofenzívu na Ukrajině.
+3Lidé přecházejí přes Rudé náměstí s…
Procházím kruhovou magistrálou a míjím divadlo, které na své fasádě vztyčilo obrovské latinské písmeno Z – symbol ruské vojenské operace.
Další Z je před sídlem ruských drah.
Předjíždím nákladní automobil, který má na boku samolepku Z.
V uplynulých týdnech toto písmeno nasprejovali na vchodové dveře kritiků Kremlu.
Obchod v nákupním centru ani zdaleka nekvete. Mnoho prodejen – s mezinárodními značkami – se zavřelo. Od útoku ruských sil na Ukrajinu pozastavily v Rusku stovky zahraničních společností.
V supermarketu jsou plné regály. Zdá se, že nedostatek cukru v Rusku z minulého měsíce – důsledek panických nákupů – je zažehnaný.
Zmenšil se však podle všeho sortiment a ceny za poslední dva měsíce vystřelily vzhůru.
Před nákupním centrem se dám do řeči s lékařkou Naděždou. „Ceny jsou tak vysoké, že mi teď můj plat nepostačuje,“ říká mi.
„Nejtěžší ze všeho je však žít ve společnosti, která nechce znát pravdu o událostech na Ukrajině. Lidé se příliš zajímají o své starosti, o splácení hypoték a dluhů. Nezajímají se o to, co se děje kolem nich. Ale já si myslím, že to, co se děje na Ukrajině, je strašné. Stydím se za to, že jsem Ruska,“ dodává Naděžda.
Pokračuji na moskevský strojírenský institut, kde jsem před třiceti lety učil angličtinu. Na začátku 90. let, po pádu komunismu, zde byli moji studenti plní naděje, že Rusko a Západ navážou trvalé přátelství a partnerství; že budoucnost bude ve znamení míru a prosperity. To nevyšlo.
